Udělala jsem včera pokus. Kvůli olympiádě mám neustále zaspamovaný facebook výkřiky vztahujícími se k výsledkům olympiády, hlavně se prožívá hokej. Je pro mě až neuvěřitelné, kolik z mých „přátel“ se vždycky najednou promění ve skutečné fanoušky sportu. Samozřejmě, že pár opravdových mezi nimi je, ale o těch to vím a nijak jim to neberu. Ale to předstírané „vlastenectví“, které se tu najednou objevuje, protože nějaký chlápek s klacíkem hodil dalším chlápkům s klacíky do branky puk, to mi poněkud leze na nervy, zvláště když se pak v internetových vodách najednou vylíhnou stovky nenávistných a vysměvačských komentářů vůči Slovákům, kteří nám umožnili ještě jednu poslední prohru navíc.
Asi to nepochopím – nejsme tím sami proti sobě? Když našeho „nepřítele“ srážíme? Co takhle kdybychom si řekli „Bratři Slováci hráli skvěle, ale našim se je podařilo porazit?“ Necítili bychom se líp, než po vyjádření typu : „Ta slovenská lůza neumí vůbec hrát, jen ať táhne domů“. Nakonec to vše vždycky skončí u historie, kdy si obě znesvářené strany připomenou, jak je skvělé, že už nejsme jeden stát.
Já jsem se „bohužel“ narodila postižená. Možná za to můžou geny a výchova mých rodičů, ale prostě a jednoduše se nedokážu přesvědčit k tomu, aby mě zajímaly kolektivní sporty. Abych milovala fotbal a hokej a při olympiádách a mistrovstvích seděla u televize, žrala brambůrky, pila pivo a povzbuzovala hrající muže, kteří mě fakt nemůžou slyšet. Na facebooku mi bylo vysvětleno, že je to projev vlastenectví. Napsala jsem tam totiž, v rámci tréninku, že myslet si, že po jedné výhře mohli Češi porazit americké ďábly, bylo fakt naivní - a přišel očekávaný „lynč“. Lidi totiž v poslední době čtou nejspíš až příliš málo na to, aby dokázali rozluštit jazykový kód tak, jak byl skutečně myšlen. Místo pouhého konstatování faktu se tak z mého prohlášení stal útok. Oni to totiž vědí, že nemám ráda hokej! (Stejně tak jako národem milovaného T. Kluse, takže je už možná na čase mě popravit jako chybný článek této společnosti )
Jenže já mám právo nemít ráda hokej, jak už jsem řekla, při mém vývinu se někde stala chyba. I když, že hokej nemám ráda, není úplně pravda, pořád mi připadá zajímavější než fotbal, ale je mi to tak nějak jedno. Obecně nerozumím tomu, co je zábavného na sledování pár chlápků, honících se za kulatým nebo placatým předmětem. Dokážu pochopit, že to někoho baví hrát, koneckonců, je v tom pozůstatek našich pravěkých kořenů, kdy jsme skupinově lovili mamuty a museli to dokázat dříve než druhá tlupa, jenže já jsem asi byla vždycky žena. Skupinově dokážu tak akorát chodit nakupovat, ale nesmí to být moc velká skupina.
Ovšem proč bych se měla cítit méněcenná, méně česká, jen kvůli tomuto drobnému nedostatku? Moje neláska k hokeji a realistický přístup k naději našich hokejistů na výhru ze mě dělá pomalu protistátní živel. Nedokážu být hrdá na náš národ díky hokeji. Jenže pokud vím, hokej není vynález našeho národa. (Nebo mi něco uniklo?) A já raději vlastenecky oceňuji cokoliv, co jsme tady vážně vynalezli. Protože my jsme sakra šikovný národ! Máme vědce, kteří v tuto chvíli testují léky proti rakovině, které by mohly zachránit životy miliónům lidí, ano, těch lidí, kteří sledují a uctívají hokej. Jenže naše společnost je nastavená tak, že peníze na vědu příliš nedáváme, naopak hokejisté (a jiní sportovci) si můžou dovolit luxusní vily a modelky. Za to, že necelý dvě hodiny běhají po hřišti za pukem, za to že dělají něco, co je baví, dostávají mnohonásobně víc než ti, kteří jim pak opravují zuby nebo zlomeniny.
Další nával hrdosti na Česko – kultura. Naši malíři a i spisovatelé byli a jsou světoví, uznávaní již několik desítek, nebo i stovek let. Když se podívám na nějakou z her Járy Cimrmana, na český film, který můžeme pochopit jenom my (Nemyslím Babovřesky), když si přečtu knihu třeba od Karla Čapka. Nebo až za pár dní začnu učit cizince ten náš šíleně těžký, tvrdý, ale přece krásný, náš, český jazyk. Není tohle taky vlastenectví? Když mě zajímají naše dějiny (nejen v Opráskách), chodím k volbám, aby se neopakovaly...
To všechno a ještě více, jen ti sportovci a vlastně i modelky mě k jeich obdivu nedonutí. Ale víte, kdy zas pláču a mám chuť být na někoho nepříliš milá já? Když někdo vyloženě špatně používá náš jazyk. Podle logiky nemáš ráda hokej, nerozumíš mu, tak se k němu nevyjadřuj bych zas mohla velkému procentu lidí napsat očividně nemáš rád češtinu, absolutně ji neovládáš, tak raději nikde nic nepiš. Jenže máme demokracii, každý si může psát, co chce a jak chce, tak SE S TIM SMIŘ, národe český!
P.S: Toto je můj názor. Jestli je správný nebo špatný, to nemůžu posoudit ani já, ani vy, pravděpodobně ani „vyšší moc“. Proto pokud se mnou nesouhlasíte, je to v pořádku, ale jen do té míry, kdy se nesnížíte k urážkám a interpretováním mých slov tak, jak nebyla myšlena.
P.P.S: Jelikož nemám "íčka", abych mohla komentovat vlastní článek: Věřte tomu, nebo ne, i já jsem hokejku držela v ruce, dokonce jsem to i zkusila na ledě, kdysi dávno, když jsem byla ještě mladší. Do míče jsem si taky párkrát kopla. Nic, žádné uspokojení. Takže mi nemůžete tvrdit, že láska k hokeji se rodí z kontaktu s hokejkou, moje má modrou barvu, jakou má ta vaše? :)